Moje čtenářská zkušenost (esej)

3. února 2013 v 17:20 | Genevieve |  Školní práce
Jedním z mých povinných předmětů je Úvod do literární teorie, kde jsme uzavírali zimní semestr esejí. Tématem eseje byla čtenářská zkušenost. V zadání stálo přímo: Smyslem úvahy je autentická, upřímná bilance aktuálního stavu vlastního čtenářství literární slovesnosti se zřetelem k jejímu typologickému rozpětí. Zahrnovat může např. klíčové čtenářské zážitky, vlivy, kritéria výběru - vkus, rozsah a deficity četby ve vztahu k různým žánrům či obdobím apod.
Moje esej prošla hned na první pokus, tak jsem si mohla oddychnout a pokračovat jinými předměty. Rozsah jsou 4 strany A4, tak pochopím, když se vám to nebude chtít číst celé, můžete si vybrat jen některou pasáž, jak budete chtít :). A co vaše čtenářská zkušenost?

Moje čtenářská zkušenost

Když se člověk naučí číst, otevírá se před ním nový svět. Je to téměř, jako by se znovu narodil. První přelouskané slabiky jsou jako první krůčky batolete, první přečtený text je jako první rozběhnutí. Člověk tak získává úžasnou schopnost, díky níž může v knihách prožít vzrušující příběhy, podívat se do vzdálených koutů Země, ba i Vesmíru nebo se přenést v čase hluboko do minulosti či daleko do budoucnosti. Ačkoliv to ne každý vidí, čtení je moc. Umožňuje nám dozvědět se spoustu věcí, rozšířit si obzory i slovní zásobu. Především nám ale nabízí zážitky, protože, přiznejme si, právě kvůli nim lidé nejraději čtou beletrii.


Ani já nejsem výjimkou. Víc než poznání jsem na knihách vždy oceňovala především možnost prožitku, a když mě příběh nedokázal pohltit, nečetla jsem knihu s radostí nebo jsem ji dokonce odložila. Jako dítěti se mi nejvíce zavděčily knihy, které mi nabízely dobrodružství. Vzpomínám si, jak jsem při čtení šplhala na kouzelný strom nabádána Astrid Lindgrenovou, pátrala jsem po lupičích se Správnou pětkou, povzbuzovala jsem Černého hřebce při závodě a pomáhala jsem vymalovat byt na Karlínské č. 5. Postavy mě vtahovaly do svého středu a zápletky mě nikdy nenechávaly chladnou. Zamilovala jsem si strhující pocit, který ve mně knihy dokázaly vyvolat, a o to víc jsem četla. Snila jsem o dobrodružství a v knihách ho byly spousty. Stačilo jen otevřít a začíst se. Bylo to snadné a bezpečné zároveň. Mohla jsem stanovat v lese či cestovat načerno přes hranice, a jakmile jsem se začala bát, zaklapla jsem knihu a ocitla se zpátky v bezpečí své postele.

Touha po neopakovatelném zážitku z četby ve mně přetrvala dodnes. Na rozdíl od mého dětského já toho ale o knihách hodně vím. Například jsem se naučila rozlišovat literární žánry. Nyní vnímám literární žánry jako něco naprosto samozřejmého, pomáhají mi orientovat se mezi spoustou knih a nasměrovat mě k těm, které by se mi mohly líbit. Je zajímavé, že jsem o něčem dnes tak samozřejmém neměla dříve ani ponětí a nescházelo mi to.

Nejvíc mě to táhne k psychologickým románům, fantasy a sci-fi literatuře. Psychologické romány oceňuji pro jejich emoční vypjatost. Mám ráda, když mě kniha dokáže strhnout. Knihy, které člověk doslova zhltne, jsou skvělé, ale ještě raději čtu takové, které pohltí mě. Nejsem to já, kdo má navrch, ale kniha. Je nelítostná, nenechá mě jíst, natož spát, ale ten zážitek pak stojí za to. Právě do takové situace mě zatím dokázaly dostat jen díla žánrů fantasy a sci-fi. Na nich se mi nejvíc líbí, že neomezují. Spisovatel si může vymyslet naprosto cokoliv a je to přípustné. Proč si lámat hlavu s tím, jestli něco nějak může fungovat, aby to například neodporovalo fyzikálním zákonům, když si může vymyslet svůj vlastní svět s vlastními zákony? Neomezená fantazie je vlastní celému žánru fantasy, jak plyne z jeho názvu. Postupem času se však vyvinula řada podžánrů, mezi nimiž nepanují ostré hranice a podžánry se tak překrývají. Jejich rozdělení a pojmenování je nejednoznačné, ale obecně záleží na tom, kde a kdy se odehrává příběh a jací tvorové v něm vystupují.

Během čtení fantasy knih jsem zjistila, že já sama rozlišuji základní dva druhy tohoto žánru, i když pochybuji, že by tak mohlo vypadat i oficiální členění. Prvním typem jsou takové příběhy, kde hrdina musí procestovat celou svou zemi, aby splnil nějaký důležitý úkol. Na své cestě překonává nejrůznější překážky, někdy dojde i na boj. Sem bych zařadila Pána prstenů J. R. R. Tolkiena nebo Odkaz dračích jezdců Ch. Paoliniho. I když autory těchto děl obdivuji pro jejich představivost a vypravěčské schopnosti, nejsou z těch, kteří by upoutali mou pozornost. Způsob, jakým jsou jejich knihy napsány, je na můj vkus příliš popisný a způsobuje retardaci děje. Jak jsem již zmiňovala, líbí se mi, když mě k sobě kniha dokáže připoutat, a to tenhle typ fantasy bohužel neumí.

Druhý druh fantasy, jaký ze své perspektivy čtenáře laika rozlišuji, mě dokáže upoutat mnohem častěji. Jedná se o knihy, jejichž příběhy se dějí v našem lidském světě, ale vystupují v nich nejrůznější nadpřirozené bytosti od čarodějů po anděly. Pro představu bych jako příklad uvedla Harryho Pottera J. K. Rowlingové nebo Strážce času M. Curleyové. Hrdinové těchto knih nikam necestují, ale děj se kolem nich sám soustřeďuje. Všechno má mnohem rychlejší spád a postavy působí reálnějším dojmem. Proto čtu tyto knihy nejraději. Dokážou mě strhnout a napínat do poslední stránky.

Významným mezníkem mé čtenářské zkušenosti byla povinná četba. Znamenalo to pro mě muset odložit zajímavé a poutavé knihy a pustit se do čtení něčeho, k čemu jsem měla odpor. Nějakým zázrakem, jaký snad umí vyvolat jen knihy, jsem ale po čtyřech letech střední školy povinnou četbu nakonec ocenila. Samozřejmě některé knihy z povinné literatury se mi hnusí dodnes a nechápu, proč jsou vyzdvihovány, ale naopak se našla i spousta takových, které se mi zalíbily. Kouzlo povinné četby je v tom, že člověka zavede ke knihám, o které by jinak ani pohledem nezavadil. Nevěděla jsem, že by se mi mohla líbit díla s válečnou tématikou, dokud jsem si nemusela přečíst Na západní frontě klid, Krále krysu nebo Spalovače mrtvol. V každé z těchto knih jsem pozorovala prvky psychologického románu, který jsem měla v oblibě už dříve, a tak jsem s napětím sledovala, co válka s psychikou postav udělá. Díky povinné četbě jsem také objevila skvělou Jane Austenovou, jejíž nejslavnější román chytá za srdce i dívky z doby internetu a sitcomů. Chladnou mě nenechal ani naturalistický román Miláček. Při jeho čtení jsem žasla, jak si hlavní hrdina, pan Duroy, dokázal vždy najít cestičku na výsluní a nezáleželo mu při tom na lidech, které sprostě využil. Jako by se jeho příběh odehrával v současnosti, kdy jsou dobrá bidla zajišťována úplatky a protekcí.

Léta čtenářské praxe mě naučila, že přečíst jednu knihu dvakrát i víckrát není plýtvání časem, za který bychom si mohli přečíst další knihy. Každé čtení knihy je jedinečné, pokaždé se můžeme na něco jiného zaměřit nebo si všimnout něčeho nového, co nám předtím uniklo. Je toho spoustu, co nás může na knize upoutat, a tak si ani nevšimneme jiných věcí. Například v románu Memento Radka Johna jsem se ze začátku nedokázala soustředit na nic jiného, než jak nezvykle krátké věty autor používá.

Knihy jsou v zásadě prostředky masové zábavy a jako takové by měly mít schopnost ovlivňovat lidi. Je tomu ale skutečně tak? Knihy mě dokážou rozesmát, rozplakat nebo třeba šokovat, ale jestli mě ovlivňují, tím si nejsem jistá. Nehledám v knihách odpovědi na situace v reálném životě, vždyť nepramení ze skutečnosti, jsou to příběhy vymyšlené pro obyčejné lidi, aby si skrz ně prožili něco neobyčejného. O nějakém vlivu se dá mluvit jedině v rovině psaní. Někdy se mi stává, že to, co čtu, ovlivní to, co píšu nebo spíš jak to píšu. Jsou díla, která mě inspirují, a po chvilce čtení mám chuť psát. Naopak jiná díla, většinou velmi dobře a poutavě napsaná, mě od psaní odrazují, protože po jejich přečtení mám pocit, že je naprosto zbytečné se pokoušet něco psát, když se nikdy nevyrovnám tak skvělým počinům.

Každý člověk má jinou čtenářskou zkušenost a moje je ve zkratce taková, že knihy nám můžou hodně dát, jen je musíme umět správně číst. Ne vždy se to podaří napoprvé a ne každé knize porozumíme. Třeba ani nebyla napsána pro nás, možná nemáme vědět, co říká, i když se nám to tak nelíbí. Nechme to být a věnujme se knihám, které se k nám hlásí, promlouvají k nám a dokážou nás pohltit. A jednou možná pocítíme, že už jsme takových knih přečetli dost a je na čase posunout se dál. Tou dobou už budeme mít klíč ke knihám, které nám dříve zůstávaly uzavřené. Vždyť jak pravil Voltaire; jestliže nemůžeme s potěšením číst knihu zas a znovu, není třeba ji číst vůbec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Annie Annie | Web | 3. února 2013 v 21:09 | Reagovat

Mívám hodně velký porce,ale uznávám že dneska jsem toho měla málo kvůli času:)

2 pavel pavel | Web | 3. února 2013 v 22:01 | Reagovat

To jsou celé 4 strany?
Bohužel v lecčem s tebou nemohu souhlasit, ale každý jsme jiný. Fantasy a sci nepovažuji zrovna za vrchol literatury, je to móda, a jsou taky zavádějící, hlavně pro mladé, protože nic jiného nečtou a dobrá literatura jim uteče.
Z toho článku jsem taky bohužel poznal, že kromě těch výše jmenovaných, četla jsi víceméně jen ty povinné školní. Ale jsi ještě mladá a ty to jistě doženeš. :)

3 Genevieve Genevieve | Web | 3. února 2013 v 22:33 | Reagovat

[2]:4 strany s řádkováním 1,5. Nepovažuju fantasy a sci-fi za vrchol literatury, jen mě nejlíp dokáže vtáhnout. A ano, myslím, že své nedostatky ve čtení doženu, už se na tom pracuje :)

4 Chokina Chokina | Web | 5. února 2013 v 15:06 | Reagovat

Sci-fi knihy ja vôbec nemusím. No absolútne sa s tebou súhlasím v tomto vyhlásení:
Mám ráda, když mě kniha dokáže strhnout. Knihy, které člověk doslova zhltne, jsou skvělé, ale ještě raději čtu takové, které pohltí mě. Nejsem to já, kdo má navrch, ale kniha. Je nelítostná, nenechá mě jíst, natož spát, ale ten zážitek pak stojí za to.
Abolútny súhlas, hovorí mi to z duše!

5 Sentencia Sentencia | Web | 5. února 2013 v 18:53 | Reagovat

Podle mě se esej povedla. Sama jsem jich kvůli škole napsala už kupu, takže s jejich tvořením mám pár zkušeností :) osobně bych mohla mít kratší "okecávací" úvod, ale to je každého věc. Zbytek jsi vystihla celkem trefně a jasně. Líbí se mi osobní názor, zkušenosti, pohledy... A co mi je vyloženě sympatický, je obliba fantasy knih (Eragona a Harryho zbožňuju a mohla bych je číst pořád dokola :))

6 Renesmé Renesmé | Web | 5. února 2013 v 18:58 | Reagovat

Souhlasím s Pavlem, že fantasy či sci-fi nepovažuji zrovna za vrchol literatury. Já miluji klasiku, to jsme prostě já. Ale víš, co máme všichni zahloubaní čtenáři společné? Nesnášíme ten pocit, kdy dočteme knihy a musíme se vrátit do reálného života...

7 Infinity Infinity | Web | 8. února 2013 v 21:56 | Reagovat

Skvěle jsi to napsala, jen se s tebou neshodnu na tom sci-fi a fantasy, moc tyto žánry nečtu, i když pár knih sci-fi knih doma mám. Jinak s většinou věcí s tebou musím souhlasit. :-)
Také si z knih toho neberu moc do života, spíš četbu beru jako koníček a vášeň. :-)

8 karinga karinga | Web | 29. března 2013 v 22:05 | Reagovat

Fantasy jsem mívala ráda jako mladší, právě zmíněného Paoliniho a ze sci-fi pak Terryho Brookse. Pak jsem se tak nějak (vlastně to nebylo "tak nějak" ale ka- osud) dostala ke Kingovi a zůstala mu věrná. To on formoval mé psaní.
Miláček se mi líbil i jako film, Memento taky... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama